Snad srdce nebolí.

O čem to pořád píšeš?

Kde slova pod sutí

si lámou nehty, stonky

jak za vzduchem

tak draly by se stále

kde ve stromě ti roste žena

a jindy zase len

co kropíš, tlučeš

valchuješ

ať halena

co utkáš sama

na těle nedrhne, ta bolest, to je dar?

Že pořád dokola

jak v máselnici stloukáš slova?

A modlíš se

ať nepřijde

ten slepý, hloupý

bez srdce?

Je ve zdi vzdech

co nezkomírá

co pořád znova

růži, mraky, koně

z divoka rajtuje, jéhéééj si výská

a kdyby třeba nastokrát

tu chvíli před polednem

si lesklá trubka zdřímla

ty žestě, bubny, tympány

ty sotva můžeš

umlčet.